Dnes ráno se koukám a co nevidím. Tak jako vždy po ránu sedí maminy na okraji boudy a hypnotizují nás pohledy. To je známka toho, že bych si měl pospíšit a přinést prckům něco dobrého k snídani. Nandal jsem jako vždy na mističku nakrájená kuřecí srdíčka, otevřel dveře balkónu a v té chvíli přiletěl taťulda s myškou v drápu.
Nastalo všeobecné hlasité štěbetání prcků a kvokání mamin. Začíná krmení.
Jenže taťulda většinou hned odletí, tentokráte se rozmyslel a za přinesenou myšku si vzal hned odměnu v podobě několika kousků srdíček, která s velikou chutí zbaštil.
S větší chutí ovšem baštilo všech sedm prcků, kteří jsou naprosto nenasytnými mláďaty.
Změna u nás nastala v tom, že jindy po nacpání masíčkem prckové zalehli a dali si šlofíčka. Tentokráte se ovšem projevila jejich zvědavost a začali cestovat po budce a obhlížet okolí.
Brzy nastane přepeřování a začnou jim namísto chmýří vyrůstat pera. To u nás začne doba „sněžení“, protože jak začnou intenzivně mávat křídly a ztrácet bílé chmýří, bude to vypadat, jako kdyby sněžilo.
Odpoledne obě maminy odletěly a nechaly mláďata samotná. Ta, snad jako kdyby dostala patřičnou instruktáž, zalehla a jen tak malinko, po očku pokukovala kolem...
... když si vzpomenu, jak to všechno začínalo, jaké to bylo malinké klubíčko chmýří, z něhož jsme vlastně ani nepoznali, kolik těch ptačích mimin je (vešli by se nám do dlaně) a dnes? Už mají problém se do boudy vejít. Mají to jen tak tak...
