Dnes odletělo poslední poštolčí mládě, jako poslední mohykán, ani se nerozloučilo a frrrrrrrr, bylo pryč. To jsou nejtěžší životní chvilky, kdy si člověk na něco zvykne a najednou to vše skončí, vše u nás velice posmutnělo ... a začal úklid.
Vydrbali jsme vše co se dalo, vyluxovali, vyčistili a i boudu jsem napustil znovu olejem, aby ještě nejakou dobu vydržela. Jahodníky zase mohou začít vyrážel lístečky a případně i květy, abychom si ještě na nějaké jahůdce pochutnali. Vyměnil jsem v boudě jedno poničené boční prkénko, teď již jen nasypat novou zeminu.
Jen jsme vše uklidili, přifrčel poštolčí taťulda na revizi a s křikem huronským hned zase odletěl. V boudě totiž není ještě žádná zemina, čekám na to, až se vpije do dřeva olej. To se mu zjevně nelíbilo, ale brzy se dočká. Zítra mu zem nasypu a může zase vyrábět jeho oblíbenou jamku k snášení dalších vajíček. Předpokládám, že již letos k další snůšce nedojde a vše se zase napřesrok, pokud se s poštolčími rodiči opět shledáme, bude opakovat.
A kolik bude vajíček a kolik bude z nich prcků?
Uvidíme a již dnes se na to velice těšíme.